Brian Molko se svými druhy je zpět s novou deskou. Ponechme stranou nezbytné promo chvalozpěvy o tom, že právě tohle a ne jiné CD je tím nejlepším v kariéře Placebo a soustřeďme se na to opravdu důležité. Totiž že tahle trojka zraje každým výliskem. A nenechte se mýlit, o tahle informace může být pro skalní fanoušky životně důležitá.
Placebo je dnes definitivně velká kapela. Z někdejší "svěženky" je akt, jehož nahrávky si gramofirma hýčká a jen nerada vidí, že jako každé velké kapele uniklo i nové album této trojky na síť. Co naplat, druhdy spíše jedna z mnoha kapel se zpěvákem, který si zřejmě pořád ještě neujasnil některé věci, je dnes bezmála kultovní kapela s houfem oddaných, kteří na nové album čekají jako na smilování.
Čím si vlastně trojka Brian Molko, Stefan Olsdal a Steve Hewitt vydobyla takový ohlas? Především proto, že byla vždycky jiná. Tak jiná, jako byli v například Suede ve svých zlatých časech. Stejně jako si parta kolem Bretta Andersona dovolila přijít do boomu shoegazerských skupin s roztančenou hudbou, provokativní image a zženštile vystupujícím zpěvákem, tak výlučně dnes působí i Placebo. O vzhledu Briana Molka už byly napsány téměř romány, ale i jeho a tvárný vokál je z úplně jiného těsta než civilní projevy Kapranosů a dalších.
Zde hledá